Difficultates - With or without you...

Rozhodla se, že se bude více zabývat úkolem, který tu má. Využije tak lépe čas, než věčným dumáním nad životem.
Madam Maxime byla opravdu zvláštní. Sice ji tak dobře neznala a ani teď se s ní moc nestýkala, ale z těch pár schůzek a hlavně z toho, co říkali ostatní jí došlo, že se něco změnilo. Ředitelka francouzské školy byla roztěkaná, nejistá. Jako by něco říkala a zároveň s tím nesouhlasila.
Opravdu to nasvědčovalo, že je pod kletbou Imperius. Vše podrobně psala Brumbálovi v šifrovaných zprávách. Museli být obzvláště opatrní, protože dopisy ze zahraničí se několikrát kontrolovaly.

Všimla si zastrčeného papíru. Byl to poslední dopis, který jí Tonksová poslala. Uvědomila si, že na něj ještě neodpověděla a to už uběhl minimálně měsíc.
V odpovědi se moc nevracela k Etiennovi. Nemohla toto téma přímo ignorovat, ale rozhodně ho nerozebírala. Spíš se optávala na to, co se děje v Anglii a tak různě. Zajímaly ji i ty největší prkotiny, jen proto, že se nechtěla bavit o sobě.

Vztah s Etiennem se pro ni stal rutinou. Byly spolu už pár měsíců, ale ona byla stejná jako na začátku. Nebyla to žádná velká láska. Alespoň z její strany určitě ne. On to asi tušil, ale snažil se nevšímat si toho. Dával do toho vztahu maximum. Zatímco Hermiona jím jen proplouvala.
Občas si říkala, jestli by ho neměla opustit, aby si našel někoho, kdo si ho zaslouží. Na druhou stranu ho má ráda. Je jí s ním dobře a kde jinde by hledala někoho takového. A hlavně…. Už si na něj zvykla.
Ano zvyk…
Možná to nebyla láska, ale byl to vztah. Čistý a pevný. To bylo to, co potřebovala nejvíc. Ne růžové brýle, ani nadýchané obláčky. Chtěla realitu. Chtěla něco, o co se může opřít. S čím může počítat. To pro ni byl Etienn. Byla k němu férová a on si toho vážil.
Kolikrát přemýšlela, jestli mu nemá říct, že je čarodějka. Byla zvědavá na jeho reakci, ale zároveň se jí i trochu bála. Co kdyby to nepřenesl? Znovu by ztratila i to málo, co si vybudovala. Takže to vždy dopadlo tak, že raději neriskovala.
Často teď bývali spolu. Každý si dělal svou práci. Hermiona začarovala všechny věci, aby je Etienn nenašel. Knihám dala nové obaly, aby je mohla číst i před ním. Stejně tak to udělala i s tou od Snapea.
Docházelo jí, že už skoro půl roku do ní netečně zírá a stále jí nenapadá žádná souvislost. Také nedomyslela, jak se spojí se Snapeem, kdyby na něco přišla. Nebo jak se spojí on s ní, jestli se s ní vůbec spojí. Třeba už na to přišel a ona tady dělá šaška. Jediné, co ji uklidňovalo a dodávalo odvahu, aby od toho nedala ruce pryč, byl Harry.
Také ji nadchnul ten kurz. I když to byla záminka, jak se dostat do Krásnohůlek, teď byla ráda, že to tak udělala. Dala tím svému životu zase trochu řádu.
Řád… Proto byl její život předtím tak jednoduchý. Vše mělo své místo, vše svůj účel. Až na poslední rok. Ten byl ve znamení zmatku. Doufala, že to teď bude lepší.
Každým dalším dnem… Týdnem… Měsícem… Myšlenky na Snapea víc a víc mizely. I když se nic nezměnilo, tak čas přece jen otupil rány. Když na něj vzpomínala bolelo to, jako kdyby to bylo včera. Rozdíl byl, ale v tom, že se ty vzpomínky vracely ve stále delších intervalech a ona už je sama nevyhledávala.
Kdykoliv se rozhodla jet do Anglie, řádně ohlásila svou návštěvu, aby všichni věděli, že přijede. Snape nebyl hlupák, ona na to sázela a vycházelo jí to. Nikdy se s ním nepotkala.

Jednoho pátečního odpoledne, kdy byla škola již prázdná, šla po chodbě a uslyšela hlas. Nepatřil nikomu, kdo by pobýval ve škole. Přesto ten hlas znala. Slyšela ho ve čtvrtém ročníku. Byl to hlas Igora Karkarova.
Karkarov? Co ten tu proboha dělá? Vždyť tenkrát zmizel! Honilo se jí hlavou. Ale pak si uvědomila, že to celé dává smysl.
Viktor jí kolikrát psal, že po tom co v Anglii zmizel před koncem školního roku, ho už nikdy neviděl. Bylo to jasné. Neodcestoval na kruvalské lodi, ale v krásnohůlském kočáře.
Vždyť je to bývalý smrtijed. A podle vyprávění Viktora i pěkný zbabělec. Zřejmě se přidal znovu k Voldemortovi. Raději snese trest, než-li smrt.
Nevěděla co má dělat. Vždyť ani netušila, jak dobrý je Karkarov kouzelník. Neznala nic, nemohla tam přece ukvapeně vběhnout.
Každičký její nádech jí najednou připadal strašlivě hlasitý. Musela zjistit, jestli je tam sám. Pokud ano, zaútočí. Pokud ne… Na to radši nemyslela.
Pomaličku se sunula podél zdi, rozhlížela se na všechny strany a natahovala krk, jestli už uvidí, kolik je v místnosti lidí.
Otevřené dveře ji nabídly pohled na sedící madam Maxime a naproti ní stojícího Karkarova s napřaženou hůlkou.
V duchu zaklela. Doufala, že ona bude mít výhodu. Takhle musí využít jen moment překvapení.
Na okamžik pevně zavřela oči a potom jedním skokem stála v místnosti.
„Mdloby na tebe!“ zakřičela, když se otáčel. Její kouzlo ovšem nezasáhlo cíl, protože madam Maxime ho odrazila.
Hermiona uskočila a znovu vyslala na Karkarova kouzlo. Ten ho odrazil a vyslal na ni další. Použila štít a vyslala na něj poutací kletbu. Byla natolik zaneprázdněna Karkarovem, že si nevšimla madam Maxime. Ta na ni zezadu zaútočila. Kouzlo ji zasáhlo a srazilo na zem, čímž jí zachránilo od přívalu zeleného světla, které se roztříštilo o zeď a vypálilo do něj díru.
Neváhala. Chtěla vykřiknout, ale zjistila, že kouzlo, které na ni madam Maxime vyslala byla tlumící kletba. Použila tedy neverbální. I to odrazil.
Podíval se jí do očí.
„Ty?!“ vykřikl rozčíleně a překvapeně. Potom něco zamumlal rusky a zmizel.
Okamžitě začala hledat madam Maxime. Stála na druhé straně místnosti, vypadala zmateně a nesoustředěně. Vyslala na ni mdloby. Ředitelka Krásnohůlek spadla na zem a Hermiona na ni vyslala ještě pouta.
Uvědomila si, že se Karkarov přemístil. Takže madam M. pod jeho nátlakem zrušila ochranná opaření. To znamená, že se tady může kdykoliv někdo objevit.
Ta představa ji vyděsila.
Napadlo ji, jestli se Brumbál dokáže přemístit na takovou dálku. Věřila v to.
Nedokázala by začarovat celou školu a tak ochranná kouzla použila jen na místnost, kde byla s ředitelkou.
Jenže jak dát vědět Brumbálovi... zoufala si.
Nenapadlo ji nic lepšího, než na něj ustavičně myslet. Celou svou myslí se upínala k němu. Volala ho v hlavě, až pocítila obrovskou bolest. Bylo to, jako by její myšlení sdílel i někdo jiný. Pár okamžiku na to se za dveřmi ozvalo hlasité prásknutí.
Otevřela oči. Hůlka se jí trochu třásla, přesto ji měla připravenou.
„Slečno Grangerová?“ ozval se za dveřmi známý hlas.
Tolik se jí ulevilo, když v něm poznala Brumbála. Sklonila hůlku a šla otevřít. Když brala za kliku, zastavila se.
„Řekněte první věc, která Vás napadne!“ zavolala přes dveře.
„Karamelová zmrzlina!“ S touhle odpovědí otevřela dveře.
„Profesore! Díky bohu, že jste tady!“
„Jsem rád, že jste obezřetná, ale řekněte, jak Vás ta odpověď přesvědčila?“
Hermiona se lehce usmála.
„Profesore… Jste jediný, koho znám, kdo za jakýchkoliv okolností dokáže myslet na sladkosti…“
Brumbálovi zajiskřily oči.
„Chytré…“ podotkl.
„Teď ale rychle. Madam Maxime je pod kletbou. Musela jsem ji nějak uklidnit!“ říkala Hermiona, zatímco ho k ní vedla.
„Byl to Karkarov. Za všechno mohl on. To on ji a celou školu ovládal…“
„Co je s ním teď?“ zeptal se vážně Brumbál.
„Utekl. Bývala bych ho dostala. Jenže madam Maxime ho pod vlivem té kletby začala bránit. Je, ale vidět, že postupně jeho vliv slábl. Protože používala vcelku neškodná kouzla, která dlouho nevydrží a neublíží. Později jsem ji tu našla dost zmatenou. Přesto jsem nemohla riskovat, že by mě znovu napadla…“
„Udělala jste dobře, slečno Grangerová. Velmi dobře….“
„Karkarov se přemístil…“ dodala Hermiona.
„Ano. Vždyť já jsem se sem také přemístil. Tahle místnost je chráněná že?“
„Ano. Ostatní ale ne… Profesore mrzí mě, že utekl…“ řekla Hermiona.
„Nic takového neříkejte. Zachránila jste madam Maxime a celou školu. A my se nemusíme zdržovat hledáním Karkarova, když už víme kde ho vlastně najít.
Brumbál se dál staral o probouzející se ředitelku a Hermiona poodešla do ústranní. Až teď měla čas si vše utřídit v hlavě.
Děsil ji ten výkřik poznání. Znal ji moc dobře. Jak by také ne. Věděl o všem, co se kolem Kruma jen mihlo. A ona pro něj v jedné době byla velmi důležitá…
Věděl jméno, věděl všechno a měl vztek. A hlavně. Byl tam někde venku. Na svobodě. Číhající kdekoliv.
Skousla si spodní ret a zavřela oči.

Hermiona šla po chodbě vedle Brumbála.
„Profesore, jak jste mě slyšel?“ zeptala se zvědavě.
„Jsem spojen se všemi členy řádu. Jde o to, že když je opravdu potřeba, lze abych vycítil to, k čemu se ten druhý upíná. Pokud se to samozřejmě týká mě.
„To je zvláštní…“ řekla Hermiona zamyšleně. Pak si na něco vzpomněla.
„Takže takhle se k Harrymu dostal kouzelnický klobouk tenkrát v druhém ročníku. Myslím, když byl zavřený v Tajemné komnatě…“
„Přesně tak… Dokonce i když tenkrát ještě nebyl obnovený řád.“ odpověděl a usmál se. Na konci chodby se zastavil.
„Tak… Zde se rozloučíme. Jak jste slyšela, madam Maxime je Vám velmi vděčná. Škola je díky Vám zase v bezpečí…
Překazila jste jim plány, proto byste se pro ně mohla stát cílem pomsty. Řekněte. Poznal Vás Karkarov?“ zeptal se.
Hermioně se znovu vybavil ten jeho pohled.
„Ne profesore. Jsem si jistá, že ne!“ ujistila ho.
„Dobrá tedy… Váš úkol zde, skončil. Vrátíte se domů?“
Hermiona uhnula pohledem.
“Mám domov i tady. A taky chci pokračovat v tom profesorském kurzu...“
„Takže?“ zajímal se Brumbál.
„Takže moc pozdravujte Harryho a ostatní…“ usmála se na něj

„Kde jsi byla Hermiono? Měl jsem o tebe strach…“ vyčetl jí Etienn, když se objevila ve dveřích.
Objala ho a políbila…
„Nějak jsem se zdržela v práci. Promiň…“
„Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit…“
„Etienne jsem unavená. Půjdu si lehnout…“ zívla Hermiona, obešla ho a mířila do koupelny.
„Chtěla by sis mě vzít?“ zastavila se v půli pohybu.
„Co prosím?“ řekla a otočila se na něj, aby se ujistila, že si nedělá srandu. Držel v ruce zásnubní prstýnek.
„Etienne…“ na nic jiného se nezmohla. Došla až k němu a stále se dívala na ten prstýnek.
„Neříkám hned, jestli je to moc brzy. Jen jsem chtěl, abys ho nosila…“
Jako v transu natáhla ruku a nechala si na ni nasadil překrásný, jemný, zásnubní prstýnek.
Potom ji políbil. Při tom polibku si znovu vzpomněla na dnešní den. Jako by ji to utvrdilo v tom, že dělá správně. Možná, že není moc brzy, ale naopak moc pozdě. Vše může skončit tak rychle. Nechtěla do toho zatáhnout Etienna, ale už se stalo. Je zasnoubená…

První sníh napadl těsně před Vánocemi. Hermiona zdobila vánoční stromek a Etienn se na ní díval.
„Není to zbytečné?“ ozval se.
„Co?“ nechápala Mia.
„No zdobit byt, když tu nebudeme?“
„Nebudeme? A kde budeme?“ divila se.
„U mých rodičů přece…“
„Etienne o čem to mluvíš?“
„Řekl jsem ti o tom a oni s tím už počítají. Souhlasila jsi. Nebo to snad byla jedna z těch chvílí, kdy mě naprosto nevnímáš! Nemysli jsi, že jsem hlupák Hermiono! Už toho mám dost!“ rozčíleně vstal.
„Nemusíš hned křičet…“ mírnila ho Hermiona, ale Etienn vypadal stále naštvaný.
„Nekřičím hned! Protože kdyby jo, tak už bych křičel dávno! Snažím se nevšímat si, jak je ti všechno jedno! Jak si ke všemu apatická! Mají pro tebe cenu jen ty zatracené dopisy z Anglie!“
„Je tam má rodina!“
„Opustila jsi ji!“
„Neopustila jsem ji!“ bránila se dotčeně Mia.
„Pravda! Opustila jsi jeho! Ale jenom tělem má drahá, protože myslí jsi pořád u něj. Stále jsi s ním a ani se to nesnažíš nějak skrýt!“
Hermiona nevěděla co říct. Dívala se na to, co stvořila. Měla tušit, že to jednou přijde. Mělo jí dojít, že ho to nebude bavit věčně. Měla se alespoň trošku snažit. Měla…
„Etienne je mi to líto…“ špitla potichu.
„Ale co? Co je ti líto! To že mě nemiluješ? Jak ti to sakra mám vyčítat!“ zakřičel. Byl to spíš bezradný výkřik, než rozčílený řev.
Hermioně se zalily oči slzami.
„Chtěla jsem tě milovat. Hrozně moc. Musíš mi věřit…“
„Měla bys odejít!“
„Etienne prosím…“
„Ne! Já prosím! Odejdi. Jeď do Anglie a ujasni si co vlastně chceš. Já to nejsem. To víme oba!“ řekl, otočil se zády a odešel.

Zabalila si všechny věci, co u něj měla a vydala se do svého bytu. Když odcházela doufala, že se objeví, nebo rozloučí. Nic takového ale neudělal. Položila klíč na stolek a odešla.
Kufry byly moc těžké, tak chtěla najít temnou uličku, kde by je kouzlem mohla zmenšit. Když takovou našla, tak se náhle objevila postava v temném plášti.
„Pozdrav od Karkarova“ zasyčel z pod pláště.
Měla jediné štěstí, že říkal tu větu, protože mezitím se z ničeho nic vynořil Remus Lupin shodil ji na zem a zaútočil na něj. Smrtijed vylekán přítomností někoho jiného okamžitě zmizel.
„Co? Co to má být?“ divila se Hermiona.
„Máš jediné štěstí, že neumíš dobře lhát!“ oznámil jí Lupin, když jí pomáhal vstát.
„O čem to mluvíte? A kde jste se tady vzal?“ kladla mu otázky, ale on ji umlčel.
„Až potom!“ řekl a přemístil se s ní.
Objevili se v nějakém starém a zchátralém domě. Před ní stála Tonksová.
Rychle ji objala.
„Tak ráda tě vidím!“ řekla jí.
„Co tu děláte? Co to má všechno znamenat?“ stále nemohla přijít, na to co se tu děje.
„Vy mě snad hlídáte?“ dořekla překvapeně, protože jí pomalu začaly docházet souvislosti.
„Nic jiného nám nezbylo, když jste si rozhodla hrát na hrdinku!“ ozval se za ní ledový hlas. Bylo to jako by jí někdo převrátil vnitřnosti, nechtěla se otočit, chtěla dělat, že neslyší, ale nešlo to. Nadechla se a podívala se Snapeovi přímo do očí.
„No tak…“ snažil se ho uklidnit Remus.
„Byla by mrtvá, ani by nemrkla a ono to snad ještě vypadá, že nám to chce vyčítat! Jakoby jsme neměli nic lepšího na práci, než ji hlídat!“
„Přestaň!“ řekla Tonksová už s větší razancí.
„Jen ho nechte! Jeho bych se o pomoc nikdy neprosila!“ ještě se na něj otočila, aby mu svá slova dokázala i výrazem. Naštvaně odešel.
Hermiona se už méně bojovně podívala na Lupina a Tonkovou.
„Řekněte mi všechno… Prosím…“
„Ono toho ani moc není…“ řekl Lupin a Tonksová pokračovala.
„Brumbál nám řekl o tom, co se stalo v Krásnohůlkách. Řekl také, že Karkarov utekl…“
„A také, bohudík pro tebe, poznal že dost špatně lžeš. Tudíž mu došlo, že tě Karkarov zřejmě poznal.“ Prohlásil Lupin.
„Takže jsi byla v nebezpečí. Povolal tedy nás, abychom přijeli do Paříže a tajně tě sledovali…“ dokončila Tonksová.
„Ale co tu dělá on?“ ta otázka směřovala na Tonksovou.
„On jediný dokonale zná smrtijedy a přesně ví, kde a jak zaútočí. Dával prostě jen typy…“
Hermiona si sedla do křesla a ze studu schovala hlavu do dlaní.
„Koukám, že jsem byla pěkně pitomá a on se zlobí právem!“ konstatovala.
Zaslechla kroky, takže se Snape zřejmě znovu vrátila do místnosti. Lupin zmizel a zůstala jen Tonksová.
Podívala se na Snapea a ten neochotně spustil.
“Slečno Grangerová, to že teď vědí, že nejste sama, neznamená, že máte vyhráno. Pán zla má ve zvyku se mstít. Pravděpodobně teď nebudou útočit na Vás, ale stejně se Vám budou snažit ublížit. Je tu snad někdo, kdo by mohl být ohrožen?“ snažil se mluvit velice v klidu.
Hermiona se na něj podívala a potom jí to došlo.
„Pane bože… Etienn!“ vykřikla a rychle vstala.
„Musím za ním!“ vykřikla, ale Snape ji zastavil.
“Kam si myslíte, že jdete?“
„Je to mudla, nemá se jak bránit!“
„Měl bys jít s ní! Víš, co říkal Brumbál…“ řekla Tonksová Snapeovi. Neochotně přikývl.
„Nepotřebuji doprovod!“ namítla nesouhlasně.
„Hermiono! Jděte!“ řekla Tonksová a sama někam zmizela.
Podívali se na sebe. Hermiona neochotně zamumlala adresu a oba dva se přemístili.
Objevili se v té samé uličce, kde ji před pár hodinami napadli. V okamžiku, kdy byli oba na místě si byli tak blízko, jako už dlouho ne. Zaslechl její hluboký nádech a ona zavrávorala pod tíhou jeho pohledu. Jenže tu bylo něco mnohem vážnějšího. Pomalu začala vnímat paniku, která se odehrávala na náměstí. Zavřela oči. Jako by někdo zpomalil okolní svět a děsivý křik se začal prohlubovat. Znala ho. Slyšela ho tenkrát na mistrovství světa.
To nemůže být pravda… honilo se jí hlavou.
Jako by i její pohyby byly pomalejší a přitom se snažila co nejvíce pospíchat.
Vyšla ven a její uslzený pohled okamžitě zamířil na byt v něm žila s Etiennem…
Z oken se valil kouř a nad střechou vládlo znamení zla.
Chtěla se rozběhnout, ale něčí ruce ji zastavili.
Snapeův dotek způsobil, že čas začal znovu plynout tak jak měl. Křik se znásobil a zostřil. Byl všude. Zařezával se jí do srdce.
„Pusťte mě!“ vykřikla a snažila se mu všemožně vytrhnout. Nijak jí neodpověděl, jen zesílil stisk.
„Musím zjistit, jestli tam je!“ křičela na něj. Ani teď nereagoval.
Hermiona se ještě víc zmítala. Stále něco nesrozumitelně mumlala, když se z jejího hrdla vydral bolestný nářek který v sobě nesl jediné jméno…
„Etienn!“ vykřikla z plných plic, jakmile spatřila mudlovské hasiče, ale hlavně doktory s nosítky.
I Severus si toho všiml a Hermiona využila chvilky nepozornosti. Než si uvědomil, že se mu vytrhla běžela už k oněm nosítkům. Vydal se za ní.
Kvapně se přiřítila k nim a chtěla spatřit, kdo je skrytý za igelitem. Spousta rukou ji odstrkovala, ale jí se podařilo dlaní strhnout clonu.
Pevně zavřela oči před obrazem, který se jí naskytl. Byla to jen vteřina. Vteřina na kterou nikdy nezapomene. Kterou nikdy nevymaže z hlavy. Která jí změnila život.
Etiennova ohořela tvář. Jeho úsměv zmizel… Byl mrtvý.
Spadla na zem. Její mysl přestala spolupracovat s tělem.
Jakoby i zapomněla, proč upadla. Prostě vypnula. Z minuty na minutu přestala žít, aniž by se předtím nějak rozhodla.
Zvedl její bezvládné tělo a díval se na ní. Vypadala, že ho vůbec nebere na vědomí.

Hermiona otevřela oči a prudký náraz světla jí donutil je zase zavřít. Zamrkala a začala si pomalu zvykat na světlo.
Nechtěla, nebo možná ani nemohla pohnout hlavou, takže se dívala do stropu.
Zvědavost a strach jí donutili otočil hlavou a rozhlédnout se.
U okna stála postava v temném plášti. V té siluetě poznala Snapea. Díval se z okna, když se otočil, vypadal velmi zamyšleně. Ani si nevšiml, že se probudila.
Hermioně se začaly postupně vybavovat okamžiky předtím, než omdlela. Okamžiky, na které by ráda zapomněla. Chtělo se jí křičet, řvát a umřít, ale neměla sílu. Začaly se jí samovolně spouštět slzy.
Neměli právo… Neměli právo… opakovala si pořád v hlavě, ale jakmile jí došlo, že to tím nezpraví, že už to nic nezvrátí bylo jí ještě hůř.
Podívala se na Severuse a ten se náhodou také otočil na ní. Okamžitě zpozorněl. Přišel, až k její posteli. Tiše se na ní díval.
„Neměli právo…“ řekla chraplavým hlasem.
Dívala se na něj a vybavovala si všechno, co Etiennvoi řekla. Jak mu ublížila. Zranila ho, kvůli muži, který stojí před ní. Ne! Nemá tu být! Nemá tu co dělat!
„Chci být sama…“ řekla potichu.
„Neuzavírejte se. Bojujte s tím!“ řekl jí, když viděl, jak se stává více a více apatickou.
„Bojovat…“ zopakovala po něm a hořce se zasmála.
Severus ji chytil za ruku. Hermiona se na podívala na to „podivné spojení“. Vzpomněla si, když to byla ona, kdo vložil svou dlaň do té jeho. A dobře si také pamatovala, o čem mluvili.
„Tohle je to o čem jsem mluvila. Tenkrát ve škole na ošetřovně. Vyplnilo se to… Přece jen se našel někdo, kdo si přivlastnil právo nad mým životem. Zemřel kvůli mě. Protože mě znal a protože pro mě tolik znamenal. Řekněte mi, jaký smysl mám hledat v tom, že je mrtvý? Jak ho mám pomstít, když jediné na co myslím je smrt? Jak žít dál…?“ zeptala se ho, ale nechtěla slyšet odpověď. Chtěla, aby věděl, jak se cítí a aby…
„Takže mi už nikdy neříkejte, ať s tím bojuju! Nejsem stroj!“ zakřičela.
Vždyť vůbec nechápe, jak jí je… Není v něm ani kousek lítosti… Ani náznak bolesti… Všechen je totiž v ní… Nemá právo říkat jí, aby byla silná!
Vymanila svou ruku z jeho sevření.
„Vážně chci být sama!“